Test skříně Cooler Master NCore 100 MAX: pro maximální výkon v minimálním balení | Kapitola 8
Seznam kapitol
Líbí se vám rozměry herních konzolí a chtěli byste něco podobného s větším herním výkonem? Nebo malou a výkonnou grafickou stanici na stůl? Skříň Cooler Master NCore 100 pro platformu Mini-ITX vám i díky vestavěnému chlazení AiO zabere na stole jen malou plochu odpovídající sešitu formátu A5. S decentním nadčasovým designem a s pláštěm z eloxovaného hliníku se bude dobře vyjímat jak v prestižní kanceláři, tak v moderním obývacím pokoji.
Pojďme se tedy podívat na to, co jsem u vzorové sestavy ve skříni Cooler Master NCore 100 MAX naměřil. Nejprve jsem ověřil účinnost chlazení procesoru v jeho plné zátěži v režimu, kdy grafická karta zůstává v klidu a její ventilátory se netočí. Procesor jsem naplno zatížil pomocí aplikace CPU-Z a takto jej nechal hodinu běžet. Ventilátor skříně i ventilátor AIO chladiče po celou dobu běžely v nejnižších provozních otáčkách při 10 % PWM. I tak chladič dokázal teplotu trvale stabilizovat na průměrných 31 °C +- 1 °C (při pokojové teplotě 20 °C).
Potom jsem si připravil disciplínu, v níž jsem do hry zapojil grafickou kartu. Využil jsem aplikaci FurMark, v níž můj dvoujádrový procesor dokázal grafiku docela intenzivně zatížit a hlavně zahřát. Před spuštěním testu měl procesor teplotu 28 °C a grafická karta 50 °C. Ventilátor skříně i ventilátor AIO chladiče opět po celou dobu testu běžely v nejnižších provozních otáčkách při 10 % PWM.
Již po pěti minutách testu dosáhla teplota procesoru 36 °C a tudíž se procesor ohřál o 5 °C navíc (nad předchozí maximum 31 °C) zřejmě teplým vzduchem nasávaným od napájecího zdroje a grafické karty, která měla v tu chvíli teplotu 77 °C. Spotřeba sestavy bez monitoru dosahovala ve špičkách až 450 W.
Po půl hodině testu se teploty všech komponent ustálily a dále již nerostly. Teplota procesoru se zastavila na hodnotě 45 °C, tudíž teplý vzduch nasávaný od zdroje a grafické karty ji dokázal zvednout o 14 °C. Opět připomínám, že ventilátory skříně i AIO chladiče po celou dobu testu běžely v nejnižších provozních otáčkách při 10 % PWM a v místnosti byla teplota 20 °C.
S většími otáčkami zadního ventilátoru by se mohlo do skříně pod strop natáhnout více chladného vzduchu zvenčí, takže nárust teploty procesoru by byl patrně menší. Ostatně to jsem mohl snadno vyzkoušet. Zopakoval jsem předchozí půlhodinový test se zátěží grafické karty ve FurMarku s tím rozdílem, že otáčky zadního ventilátoru skříně jsem nastavil na maximálních 1864 RPM. Ventilátor AIO chladiče opět po celou dobu testu běžel v nejnižších provozních otáčkách při 10 % PWM. Skutečně se potvrdilo, že nárust teploty procesoru byl menší díky většímu přísunu chladného vzduchu zvenčí. Teplota procesoru se tentokrát ustálila na hodnotě 39 °C, což odpovídá nárustu teploty o 8 °C.
Test jsem po půlhodině nezastavil a pokračoval v něm dále, abych zjistil, co se bude dít v případě, když nyní rychlost ventilátoru AIO chladiče nastavím na vysokých 2000 RPM. Teplota procesoru poměrně rychle klesla na 35 °C a zde už setrvala až do konce hodinového testu. Nárust teploty procesoru vlivem zahřátí napájecího zdroje a grafické karty byl v tomto případě o pouhé 4 °C.
V průběhu testu bylo možné dotykem na kovové plochy pláště skříně snadno poznat, že nejteplejší vzduch je vyfukován ventilátorem skrze zadní stěnu a citelně méně teplý vzduch odchází stropem v prostoru nad radiátorem AIO chladiče. Plechový plášť na čele skříně byl přibližně do výšky odpovídající poloze uvnitř umístěné grafické karty zahřátý vpřed vyfukovaným teplým vzduchem od jejích ventilátorů. V horní části nad grafickou kartou byl však plech studený, neboť tudy opačným směrem do skříně proudil studený vzduch z místnosti, který byl nasávaný zejména zadním ventilátorem.
Zadní ventilátor skříně má tedy zcela zásadní úlohu při udržování optimálního airflow. Jeho úkolem je strhnout proud teplého vzduchu od grafiky a napájecího zdroje a odvést jej mimo prostor skříně. Současně do horního prostoru skříně skrze čelní stěnu nasává chladný venkovní vzduch, který si poté odebírá ventilátor AIO chladiče. Toto řešení se mně docela líbí a považuji jej za funkční.
Po dokončení teplotního testu mohu předpokládané ovlivnění účinnosti chlazení procesoru odpadním teplem produkovaným grafickou kartou a napájecím zdrojem v prostoru testované skříně potvrdit. Ale není to nic velkého. V případě energeticky nenáročného procesoru nebude navýšení teploty maximálně o 14 °C žádným problémem. Navíc je možné jeho snížení tím, že jednoduše zvedneme otáčky zadního ventilátoru. Ovšem k problému může dojít u naopak velmi výkonných procesorů (například Intel i9), které budou AIO chladičem se 120mm radiátorem sotva uchladitelné i za ideálních podmínek, natož pak za spolupůsobení předem zahřátého vzduchu. Takové procesory v zátěži budou s tímto chladičem v této skříni patrně trvale narážet na své teplotní limity.
Pojďme se nyní podívat, jak je na tom testovaná skříň z hlediska hlučnosti. Jak jsme si už pověděli v předchozí kapitole, v tomto ohledu bude hrát důležitou roli ventilátor napájecího zdroje. Výchozí hladina hluku v místnosti před spuštěním sestavy byla obvyklých 30,5 dBA. Bezprostředně po spuštění se hlučnost pohybovala na docela nízké hladině cca 32 dBA, ale během pěti minut běhu sestavy v klidu se roztočil ventilátor napájecího zdroje na určitou konstantní rychlost a hlučnost zvedl na již zřetelných 34,6 dBA. Během měření běžely ventilátory skříně a AIO chladiče v nejnižších provozních otáčkách při 10 % PWM, a ventilátory nezatížené grafické karty stály. Napájecí zdroj byl v tomto režimu jednoznačně dominantním zdrojem hluku.
Po zvýšení otáček zadního ventilátoru skříně na 1000 RPM přebírá úlohu dominantního zdroje hluku tento ventilátor. Naměřil jsem rovných 36,0 dBA.
S dalším zvyšováním otáček ventilátoru skříně a současně ventilátoru AIO chladiče hlučnost samozřejmě dále rostla. Při 1250/1250 RPM činila 37,6 dBA a při 1500/1500 RPM 41,2 dBA. Pokud jsem nastavil maximální otáčky 2400/1800 RPM, nárust hlučnosti se zastavil na hodnotě 52,0 dBA.
Spíše pro zajímavost jsem změřil hlučnost sestavy po zapojení trojice ventilátorů grafické karty běžících při plné rychlosti 1900 RPM. Pokud jsem ventilátory skříně a chladiče procesoru ponechal v základních otáčkách při 10% PWM, hlučnost sestavy činila 51 dBA, při 100% PWM vystoupala na 53,6 dBA. Významnou roli zde sehrál opět ventilátor napájecího zdroje, který v zátěži běžel ve vysokých otáčkách. Právě ventilátor zahřátého zdroje běžící ve vysokých otáčkách byl důvodem naměření vysoké hladiny hluku 48,3 dBA i po následném uvedení sestavy do klidu. Bohužel se ta hlučnost poté snižovala jen zvolna.
Připomeňme si, že hlučnost sestavy (daná v tomto režimu výhradně otáčkami ventilátoru zdroje) by se po uvedení do klidu měla snížit na dříve naměřenou úroveň 34,6 dBA. I když byl zdroj chlazen relativně studeným vzduchem o teplotě 20 °C, pokles otáček chladícího ventilátoru zdroje (vyjádřený naměřenou hladinou hluku) byl jen velmi pozvolný. Pod stále vysokou hranici hluku 40 dBA se zdroj dostal po 7 minutách intenzivního chlazení a k překročení hranice 38 dBA potřeboval dalších 7 minut. Pak se pokles otáček ventilátoru zdroje ještě více zpomalil, takže hranici 37 dBA překročil až ve 22. minutě. Cesta k překonání hranice 36 dBA ale byla pocitově takřka nekonečná. Stalo se tak až v čase 61 minut po uvedení sestavy do klidu. Čekání na překonání hranice 35 dBA jsem už psychicky nevydržel a zbaběle to vzdal.
Co to bude znamenat v praxi? Jakmile při používání sestavy byť jen na chvíli využijeme její plný výkon a napájecí zdroj jím zahřejeme, budeme muset počítat se zvýšenou hlučností nejen v zátěži, ale i po docela dlouhou dobu po jejím snížení. I při použití nárazové zátěže tak musíme počítat s trvale vysokou hlučností ventilátoru zdroje.
Shodou okolností jsem shodný 850W napájecí zdroj mohl vyzkoušet v jiné počítačové sestavě. Také ten se choval obdobně, takže mohu prakticky vyloučit, že by se jednalo o nějakou chybu konkrétního testovaného kusu.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
