Proč nepřišel Commodore 65 aneb jak nevyvíjet nové počítače | Kapitola 2
Seznam kapitol
Vyprávěli jsme si, jak se Commodore pustil do mnoha slepých uliček, aby po dlouhé a usilovné snaze experimentálně zjistil, že jsou opravdu slepé. Nic proti tomu. Jen kdyby takové poznání nebylo zatraceně drahé. Do dnešního příběhu jsme si nechali historii vývoje slepé uličky, která patřila k těm nejdražším a nejdelším vůbec. Přitom šlo na první pohled o výtečný nápad.
Dovolil bych si pozastavit se nad naprostým paradoxem tohoto příběhu. Jak jsme si řekli, majitelé C64 toužili po lepším stroji. Inženýři firmy Commodore v mezidobí vytvořili čip, který nikdo nechtěl. Aby tento svůj vývoj nějak obhájili, tak se rozhodli vytvořit další dva čipy, které možná asi někdo chtěl, ale nikdo neudělal žádnou studii, jak dlouho bude vývoj probíhat, jaký bude mít případný nový počítač vliv na prodej jiných počítačů firmy, prostě – ano, asi o takový počítač finální zákazníci stáli, leč fakt, že se na něm pracovalo nebyl dán marketingovou strategií, ale snahou inženýrů najít uplatnění pro dosavadní práci – která je prostě bavila.
Bill Gardei byl považován za jednoho z nejlepších inženýrů firmy, takže se nelze divit jeho specifikacím grafického čipu, nazvaného provizorně MOS 4567 nebo VIC-III, které byly velmi odvážné:
- Zpětná kompatibilita s VIC-II z C64
- 320×200×64 barev
- 640×200×16 barev
- Schopnost režimu 640×400 interlaced
- Stejné sprity jako VIC-II
- Paleta 4096 barev
Každý vidí, že plánovaný čip měl mít schopnosti v podstatě stejné, jako Amiga, a to včetně prokládaného řádkování, což osobně u čistě herního počítače naprosto nechápu.
autor Thomas Conté, CC BY-SA 2.0 DEED
Chápat logiku v tomto příběhu je ovšem velmi obtížné, protože je třeba vzít do úvahy, že nejen jednání jednotlivců občas postrádalo striktní pravidla uvažování dle Aristotela, ale bylo i ovlivněno tím, že prostě nevěděli, co se děje o pár kanceláří dál. Takže se proto nesmíme divit, že v roce 1988 dal management firmy Commodore, neznající tutlanou skutečnost o běžícím vývoji C65, pokyn k vývoji nástupce C64, nazvaném C64D. Nešlo o nic převratného – mělo jít o C64 s integrovanou disketovou mechanikou 1581. Cena součástek tohoto počítače byla odhadnuta na 120 dolarů, takže by se mohl prodávat za zhruba tři stovky, což se líbilo. Manažeři ovšem netušili, že kdosi kdesi v jejich firmě pracuje na mnohem lepším C65, který by měl stát třetinu. Netušil to v této době ani Jeff Porter, aktuální šéf vývoje.
Vývojový tým byl totiž nejmenší možný. Prostě, i dva by byli moc, takže Bill Gardei byl na vše sám, a proto se vše tak vleklo. Ted Lenthe ale s oznámením C64D pochopil, že dále není možné držet C65 pod pokličkou, takže informoval Jeffa Portera o chystaném C65. Nelze se divit, že Porterovo nadšení pro C64D prudce ochladlo, jenže oznámit tutlaný vývoj nechtěl, protože kdoví, co z toho bude. A tak se hra na schovku hrála dál. Porter rozhodl, že jeden muž stačí a dokud nebude funkční prototyp, nic se oznamovat nebude. Firma proto pracovala na dvou nástupcích legendy C64, které měly jedno společné – jak trpká budoucnost ukázala, pultů obchodů se nedočkal ani jeden z nich. Připomínám, že ve stejné době firma pracovala i na konzoli A250, která měla stejný osud. Tak se přátelé plýtvá zdroji!
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
