Game Story: Na tenhle seriál jsem čekal třicet let
Seznam kapitol
Zvonečkem to začalo, zvonečkem to končí, řekl by někdo. Po třiceti letech očekávání a zklamání přichází na Českou televizi seriál, který s vtipem, ale také s respektem mapuje historii tvorby her v Čechách a na Slovensku!
V sobotu 6.4. se po 16:00 na iVysílání České televize objeví desetidílný seriál Game Story. Ten se zabývá nejen hrami, ale specificky se zabývá hrami v Česku a na Slovensku – počítaje příchodem prvních mikropočítačů a konče téměř současností.
Ne každý to ví, ale to, že jsem se dostal k herní novinařině, je vina jen a jenom České televize. V době, kdy jsem studoval dvě vysoké najednou, a přitom si vydělával a ve zbylém čase jsem hrál, jsem jednou s ostatními zhlédl ve společenské místnosti fascinující dokument ČT o tom, že hráči počítačových her jsou nevzdělaní feťáci a satanisti, že to je prostě něco příšerného.
V té době nás obklopovala starší generace, v níž se našli opravdu dokonalí kreténi, kteří si v duchu Marca Tulia Cicera stěžovali, že „časy jsou zlé, mládež neposlouchá rodiče a každý píše knihu“. Jinými slovy že za pád mravů, morálky a vzestup násilí po roce 1989 můžou ty zatracené kapitalistické počítačové hry.
Zatímco generace let šedesátých bojovala s tím, že civilizaci devastovaly komiksy a všudypřítomná televize, a ta ze sedmdesátých se stala terčem objevu, že sám Satan seslal na svět heavy metal a Dungeons and Dragons, na mou generaci padlo toto.
Zatímco kulturní lidé chodili pouze na neustále se opakující reprízy kvalitních divadelních her a četli tlusté knihy, které nikdo mimo ně nečetl a nechápal, moje generace byla drcena všemi těmi Asteroidy, Válkami ve vesmíru, Zelenými barety, Červenými barety a dalšími hrůzami, které vyhlazovaly naši už tak dost vydlabanou mysl a okorávaly zbytky našich citů. Cesta k čichání toluenu a k rituálním vraždám byla kvůli tomuto společenskému zlu široce otevřena!
To, že občas rupne v hlavě nějakým náboženským pábitelům, jsem chápal. To, že nás Česká televize obviňuje z takových věcí, mě ale opravdu dožralo – a tak jsem udělal to, co jsem považoval za logické: Sepsal jsem svou reakci, a protože jsem věděl, že spolubydlící z vedlejší buňky pracuje pro časopis Score, tak jsem mu ho dal, ať ho tam odnese. Ano, už v té době jsem nedůvěřoval České poště!
Leč ukázalo se, že jsem měl podstatně méně důvěřovat onomu spolubydlícímu, který dopis zapomínal odnést do redakce asi tak měsíc a půl, takže jsem to nakonec nevydržel – a protože redakce byla v docházkové vzdálenosti od vysokoškolských kolejí, tak jsem ho tam zanesl sám. Tam jsem poznal Jana Eislera, který se mě lakonicky zeptal, co hraju – a když jsem mu řekl, že strategie a simulátory, nechal mě napsat první návod a dal mi hned věci na recenzi.
Takhle jsem se stal herním novinářem. Přesně takhle.
Takže asi tak.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
